Dysplazie kyčelního kloubu

Anatomie a biomechanika kyčelního kloubu

Kyčelní kloub psa se skládá z kloubní jamky v pánvi. Ve zmíněné jamce je uložena kloubní hlavice na horním konci stehenní kosti. Kloubní jamka i kloubní hlavice jsou potaženy vrstvou chrupavky, velmi odolné proti zátěži. Kloub obepínají a zajišťují vazy, šlachy a svaly, takže kloubní hlavice nemůže vyskočit z kloubní jamky. Obě plochy kloubu leží za normálních okolností velmi blízko sebe, odděleny jen tenkou vrstvou kloubní tekutiny. Důsledkem je, že se síla a zátěž rozkládají na velkou plochu kloubu.

Co vlastně je dysplazie kyčelního kloubu ?

DKK je onemocnění podmíněné hereditální malformací, to je dědičnou změnou a tvarovou odchylkou kloubních ploch hlavice kloubu kyčelního a jamky kloubu kyčelního. Pro správnou funkci tohoto kloubního spojení je důležité, aby dobře vyvinutá hlavice kyčelního kloubu zapadala ze dvou třetin svého objemu do rovněž přiměřeně vyvinuté, čili dostatečně hluboké, jamky kyčelní. Obdobný význam má i správné úhlení hlavice kloubu vzhledem ke kosti stehenní. Při onemocnění je kyčelní jamka plochá, jen mírně uzavřená a protáhlejší než u zdravého zvířete. Rovněž hlavice kyčelního kloubu není dostatečně vyvinuta, nedosahuje přměřeně a potřebně kulovitého tvaru. Chybné postavení kloubu a jamky vede k zesílení kloubního pouzdra a vazů. Jde nejen o stav nevratný, ale onemocnění se během života psa dále vyvíjí, zhoršuje, zvláště u psů pracovně zatěžovaných. V konečné fázi dosahuje poškození takové míry, že kloub ztrácí funkčnost, a může dojít i k trvalému vysunutí, vykloubení hlavice z jamky, jež má za následek ztrátu hybnosti pánevní končetiny a je pro psa velmi bolestivé. Postižena jsou především velká a střední plemena, u nichž se může dysplazie kyčelního kloubu vyskytovat s četností 40 až 80 procent. Teoreticky se však mohou příznaky DKK vyvinout u jakéhokoli plemene.

* Dysplazie kyčelního kloubu psa se vyskytuje pouze v případě souhry vady dědičných vloh ( defektní geny ) které vznik této poruchy podmiňují ( polygenní onemocnění ).

* Třebaže nebyly v životním prostředí psa nalezeny žádné přímé příčiny vzniku DKK, přispívá řada faktorů životního prostředí psa k tomu, aby se toto dědičně podmíněné onemocnění manifestovalo v příznacích vlastní choroby ( vyjádření ve fenotypu zvířete ).

* V současné době je známo jediné uznávané opatření k potírání DKK, a to selekce, to znamená cílený chov zdravých psů bez DKK, kteří mají i zdravé potomky.

* Nejlepším a uznávaným prostředkem ke stanovení diagnózy DKK je v současné době rentgenové snímkování kloubů.

Hlavní příznaky

* únava po déle trvající zátěži

* bolestivost

* kulhání

* natahování pánevních končetin vzad

* snaha o odlehčování

* kymácivá chůze

* omezení hybnosti

* atrofie svaloviny pánevních končetin

Domácí léčba pouze zmírňuje průběh onemocnění, které je v principu neléčitelné. Spočívá především v šetření psa od fyzické zátěže, zvláště pak při překonávání různých výškových překážek a schodů.

Genetické pozadí

Proč je DKK vlastně jednou z nejvýznamnějších a nejproblematičtějších dědičných chorob v chovu psů? Základem vzniku DKK je existence četných podmíněných dědičných vloh ( defektních genů ), jež vedou za určitých podmínek k příznakům nemoci, jež lze rozpoznat i z vnějšku. DKK se proto označuje jako polygenetické onemocnění (= mnoho dědičných vloh, jež jsou za vznik onemocnění zodpovědné ). Polygenetická dědičná onemocnění je třeba odlišovat od monogenetických dědičných onemocněních, u nichž je příčinou vzniku choroby jediný pozměněný gen ( například mnoho chorob látkové výměny ). Uvedeme ještě další dva pojmy, jež jsou k pochopení celého problému rovněž důležité : celkový souhrn dědičných vloh, jež jsou zodpovědné za vznik a vyjádření určité vlastnosti ( zde DKK ) se označuje jako genotyp. Projevy zděděných vlastností jsou však více či méně určovány i vlivy prostředí, ve kterém zvíře žije. Celkový vzhled a vlastnosti psa, jako výsledek kombinovaného účinku vlivu životního prostředí a genotypu se označuje jako fenotyp.

U polygenních onemocnění, jakým je například DKK, přispívá ke vzniku choroby celá řada různých defektních genů, což vede k velmi komplikovaným vztahů .Problémy se vyskytnou teprve při překročení určitého počtu defektních genů ( efekt prahové hodnoty ). Proto mohou i navenek naprosto zdraví a rentgenologicky negativní psi přenášet defektní geny a mohou je dále předávat svým potomkům. Celá situace se ještě komplikuje tím , že se navzájem ovlivňují různé dědičné vlohy, jež jsou zodpovědné za zdravý kyčelní kloub a fenotyp ( tedy vnější projev ) DKK je do značné míry ovlivněn i vnějšími vlivy, kam patří například výživa, intenzita růstu nebo rozsah zátěže, které jsou štěňata vystavena v útlém věku. Důležitým důvodem, proč se u řady plemen stává DKK stále větším problémem, je jistě moderní chov psů, ve kterém se psi posuzují především podle jejich vnějších znaků. Selekce, prováděná podle standartu plemene, vede mimo jiné ke zvýšené tělesné hmotnosti psů, spojené současně se zvýšenou rychlostí růstu u štěňat. Přetěžování pohybového aparátu s následným poškozením organismu je pak jen zákonitým vyústěním celé situace. Důležitá je však i skutečnost, že v mnoha případech zcela chybí selekce, prováděna podle výkonnosti psů. Chovají-li chovatelé psy pouze s ohledem na jejich vnější vzhled, ale nezajímají se nijak zvlášť o tělesné zdraví a optimální funkci celého organismu psa, setkávají se ve svém chovu dříve či později s defekty. Že to jde i jinak, ukazuje ta skutečnost, že se s DKK prakticky vůbec nesetkáváme u chrtů. Požadovaný výkon těchto psů při závodech je zákonitým kritériem, podle něhož se psi vybírají, a automaticky pak jde o psy s dobrým pohybovým aparátem.

Hlavním problémem chovu psů bez DKK je polygenní založení této dědičné choroby, o které jsme se již zmiňovali. DKK se projevuje pouze při překročení určité prahové hodnoty v počtu vadných genů. Příčina je následující : každá dědičná vloha je v dědičném materiálu buňky uložena dvojmo, jedna kopie vlohy pochází od matky, druhá od otce. Defektní geny DKK jsou většinou recesivní, to znamená, že se projevují až v případě, že jsou v buňkách oba geny ( od otce i od matky ) defektní. U zvířete, které nese pro určitou vlastnost jeden zdravý a jeden defektní gen ( heterozygot ) se proto žádné problémy nevyskytnou. Defektní gen však zvíře předává v genetickém materiálu dál. Jestliže se u některého z potomků vyskytnou pro určitou vlastnost oba geny defektní ( homozygot ), projeví se účinek defektu. U DKK, jež vzniká až na základě mnoha defektních genů, je celá situace ještě komplikovanější, protože se zde mohou vyskytnout fenotypicky zcela zdravá zvířata, jež však přesto nesou defektní geny a nadále je předávají svým potomkům.

To má pevný vliv na chovatelskou praxi : je-li pes fenotypicky bez DKK ( tzn. bez příznaků onemocněí a s negativním rentgenovým vyšetšením ), může přesto být penašečem defektních genů. Až dodnes je možné posoudit existenci defektních genů DKK u psa jedině na základě rentgenového vyšetření. Proto má pro chov obrovský význam vyšetření potomstva na DKK. Dysplazie kyčelního kloubu by mohlo z chovu vyloučit důsledné vyšetření všech zvířat a jejich potomků na DKK a v případě výskytu DKK u některého ze zvířat důsledné vyloučení všech postižených zvířat a jejich sourozenců i jejich rodičů z chovu ( Pravděpodobnost výskytu DKK po první generaci = 0 ). Tento optimální proces se však v praxi příliš nepoužívá. Budou-li se používat k chovu pouze zvířata, jež jsou fenotypicky bez DKK ( ovšem bez kontroly potomstva a výběru na základě vyšetření potomstva ), podaří se snížit četnost výskytu DKK až během několika generací ( pravděpodobnost DKK po 3-4 generacích méně než 1 procento ). Protože u některých plemen není k chovu k dispozici dostatečný počet jedinců bez DKK, měla by se zvířata, u nichž se DKK vyskytla, používat v chovu pouze ve spojení se zvířaty bez tohoto onemocnění. V takovém případě si však musíme být vědomi toho, že se četnost defektních genů, jež jsou příčinou DKK, v mnoha případech nejen nesnižuje , ale může dokonce docházet i k jejich rozšiřování. Pak se nabízí pouze možnost naučit se s DKK žít, definitivně ukončit chov nebo vkřížit jiná podobná plemena jež DKK netrpí.

( čerpáno: svět psů 8/96 a 'Pes a domácí lékař' - MVDr Václav Naxera )